Zhubla jsem 30 kilo!

Svoji hrbolatou cestu ke zdravé štíhlosti nám popsala jednadvacetiletá Katarína: "Když jsem se rozhodla shodit, hledala jsem nejlepší způsob, jak zhubnout a jak si nabytou váhu udržet.

Jako malé dítě jsem byla štíhlá, přibírat jsem začala až kolem desátého roku. Netrpěla jsem žádnou hormonální poruchou, prostě jsem jen ráda a hodně jedla. Milovala jsem halušky s brynzou, makové buchty a palačinky.

Že tloustnu, mi vůbec nevadilo. Ve třinácti jsem vážila osmdesát kilo. Dennodenně jsem musela slýchat posměšky a jedovaté poznámky. Děti se dokážou chovat hodně krutě, když nějak vybočujete z ,normálu'. Posmívali se mi ale i učitelé.

Nikdy nezapomenu na tři zážitky nebo spíše poznámky, které mě dovedly k rozhodnutí zhubnout. Jednou jsme se vypravili v rámci školního výletu i do jízdárny. Viděla jsem, jak těžce se na koně dostávají ostatní děti. Zařadila jsem se na konec fronty a trnula, co přijde. Nakonec mě do sedla přece jen vysadili, ale když jsem se rozjížděla, učitel s hrůzou v očích poznamenal: ,Vždyť toho koně zabije.' Celou projížďku jsem jen zadržovala slzy.

Další ránu jsem dostala při tělocviku. Hráli jsme vybíjenou a mě trefili jako první. Učitelka se smála a povídá ostatním: ,Ta se vám vybíjí, co? Snadný cíl!' Utekla jsem s pláčem, a když se mi učitelka přišla omluvit, že to nemyslela zle a že bych možná mohla začít žít zdravěji, odmítala jsem ji poslouchat.

Moje maminka razila zásadu ,nechte ji, jen ať se pěkně nají'. Moje o pět let starší sestra se jí mnohokrát snažila vysvětlit, že to se svou váhou budu mít ve škole těžké, protože se stanu terčem posměchu, ale máma na její rady kašlala. ,Vždyť už má tukem obalené i srdce,' vykřikla jednou sestra, aby mámu přiměla se mnou něco dělat. V tu chvíli jsem začala hubnout."

"Svíjela jsem se v křečích."

"Všechna má oblíbená jídla se pro mě ze dne na den stala tabu. Jedla jsem jen zeleninu, ovoce a kukuřičné lupínky.

A když jsem chtěla hubnout rychleji, nejedla jsem vůbec. Měla jsem pocit, že když nejím, mám víc energie. Každý den jsem doma cvičila, nejdřív podle videokazet, pak zpaměti. Že se mi dost často motá hlava, jsem ignorovala. Zajímal mě jediný cíl: zhubnout!

Po třech měsících jsem vážila 65 kilo. Já ale chtěla zhubnout ještě víc, jenže mé tělo přestávalo hladovění a ukrutný pohybový zápřah zvládat, a když jsem náhodou chtěla něco sníst, potravu nepřijalo a já se několik hodin kroutila v křečích.

Po několika vyšetřeních včetně žaludeční sondy lékaři zjistili, že se mi nedovírá jakási žaludeční chlopeň, a předepsali mi léky. Tehdy jsem si uvědomila, jak si ničím zdraví, a rozhodla se změnit taktiku. Vždyť co jsem měla ze štíhlé postavy, když jsem celé noci probrečela v křečích? Začala jsem znovu jíst, ale nepřestávala cvičit. Držela jsem si váhu 58 kg a byla spokojená."

"Zvracení je bezva!"

"V sedmnácti jsem trávila prázdniny u kamarádky, která byla štíhlá, přitom zdlábla, co chtěla. Během onoho léta jsem zjistila, v čem tkví její tajemství. Po jídle se nabytých kalorií zbavovala na záchodě! Tenkrát jsem bulimii neznala a zvracení mi připadalo jako skvělý nápad. Moct si zase dopřát halušky nebo čokoládu a přitom nepřibrat ani deko!

Za pár měsíců jsem ale začala mít paranoidní strach z jídla, pokud jsem hned po odložení příboru nemohla vyběhnout na záchod. Také se mi měnily nálady, kvůli maličkosti jsem vybuchla jako vzteklá fena.

Uvědomovala jsem si, jak se chovám, takže jsem se nakonec rozhodla tento zázračný vynález také opustit. Pořád jsem ale úzkostlivě hlídala, co si strkám do pusy. Pokud jsem neměla po ruce potravinu, která by splňovala moji představu o nízkokalorickém jídle, nejedla jsem vůbec. Takhle se to táhlo asi rok.

Potom nastal zlom a já zatoužila konečně se z bludného kruhu anorexie a bulimie vymanit. Přestala jsem veškerou pozornost věnovat jen jídlu. Jednoho dne jsem vyrazila do posilovny, kam jsem se dříve styděla chodit, a od té doby jsem cvičila čtyřikrát až pětkrát týdně.

Od závislosti na jídle (respektive na hladovění) jsem přešla k závislosti na cvičení. Stravovala jsem se zdravě, a dokonce si občas bez výčitek dala i nějakou tu kalorickou bombu. Zjistila jsem, že se mi díky posilování zrychlil metabolismus, takže si můžu víc dopřávat, aniž přiberu.

Po půl roce jsem ale přece jen zvolnila tempo, protože jsem se cítila moc vyčerpaná. Teď se moje váha pohybuje mezi 48 a 52 kily a už se ani nemusím tolik snažit, abych si ji udržela. Snad se mi také podařilo definitivně setřást všechny ty potravinové úchylky, kterými jsem trpěla. Lituju jen, že jsem od začátku nepochopila, že stačí jen zdravě jíst a cvičit. Jsem na svoji postavu pyšná, ale vím, že nejde lidi soudit jen podle zevnějšku, jak je dnes bohužel zvykem."

"Nevěděla jsem, že stačí zdravě jíst a cvičit. Pak jsem zjistila, že ano."